PRINCIP ORGANIZACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY

© Rostislav Bičan,Ostrava

God the Creator of Universe

was going to hight school

ČÁST PRVNÍ

Od doby zavedení astronomické jednotky jako standardní délkové míry ve sluneční soustavě jsme si zvykli uvádět relativní hodnoty různých astronomických veličin jako hmotnosti, střední vzdálenosti, momenty hybnosti atd. ve vztahu k hodnotě, kterou má planeta Země.

Zkusme se tedy poněkud jinak podívat na jednu z veličin, která se vztahuje k pohybu planet, na dobu oběhu planet a to ve vztahu k době oběhu planety nejbližší k slunci, k planetě Merkur. Sestavme TAB1-Tabulku přehledu planet podle oběžných dob ve sloupci [3]. Planety se nám seřadí ve známém pořadí Merkur, Venuše, Země, Mars atd. Tabulka je sestavena pro planety, na drahách u kterých gravitační síla při vzdálení Merkuru na tuto dráhu by neklesla pod hodnotu 0,5 promile. Podle tohoto kriteria planety Merkur, Venuše, Země , Mars, Jupiter a Saturn patří mezi základní planety sluneční soustavy. Planety Uran, Neptun , Pluto a další jsou planety periferní.

V TAB1 ve sloupci [4] jsou uvedeny zmíněné relativní doby oběhu planet a to vzhledem k planetě Merkur. Když se pozorně na čísla tohoto sloupce podíváte, lze rozpoznat v číslech geometrickou řadu s kvocientem q = 1,618. Všechny členy úplné geometrické řady uvádí sloupec [5].

Za 4,6 miliardy let, od doby kdy byla zformována sluneční soustava do dnešní doby, tato geometrická řada v důsledku srážek a gravitačních poruch doznala změn a některé členy postrádá vůbec, ale je to zajisté ona, jak se o tom přesvědčíme statistickým testem.

Pro ty, kteří již odrostli školním lavicím, krátké opakování. Geometrická řada je taková řada, u které každý následující člen je q-násobkem členu předcházejícího.

TAB1-Základní planety sluneční soustavy

*Poznámka 1: Uran je již periferní planeta a do statistického testu se nezapočítává.

Poznámka 2: Kvocient řady q je známé číslo. Ve starém Egyptě jej znali pod názvem Thovtovo číslo H. Velká pyramida faraona Chufua byla projektována na základě téhož čísla H, viz práce - „Poselství gízských pyramid.“ Soudobí matematici toto číslo znají také, jako řešení charakteristické rovnice ke zkrácené diferenční rovnici 2-řádu s konstantními koeficienty.

ČÁST DRUHÁ

Skutečná střední vzdálenost planet od Slunce a tím i pořadí planet se stoprocentně shoduje s uspořádáním planet podle doby oběhu. Nejblíže Slunci obíhá planeta s nejkratší dobou oběhu. Spearmanův test pro koeficient pořadí by měl hodnotu jedna. Tento test však blíže nehodnotí míru těsnosti vztahu vypočtených a skutečných dob oběhu v odpovídajících si bodech.

Proto pro šest v současné době známých planet je ve sloupci [8] proveden Chí-kvadratický test shody skutečného P(s) a teoretického rozdělení P(t) normovaných relativních dob oběhu planet ( relativní doba oběhu planety je vztažená k celkovému součtu relativních dob oběhu ).

Nechť každý bod představuje pětinásobný kořen. Pak počet měření n=5x6=30. Tímto počtem vynásobíme součet sloupce [8]. Tedy 30x0,0012=0,036 je hodnota testu. Počet stupňů volnosti v=6-2=4. Pro hladinu významnosti 5% a 4 stupně volnosti najdeme ve statistických tabulkách kritickou hodnotu testu 9,49. Kritická hodnota je značně vyšší než 0,036.

Statistické testy můžeme uzavřít konstatováním, že zjištěné rozdíly v dobách oběhu planet nejsou statisticky významné a předkládaná hypotéza organizace planet sluneční soustavy se nezamítá.

Princip organizace sluneční soustavy:

" Planety jsou uspořádány ve směru od Slunce podle dob oběhu. Doba oběhu planet je kvantována podle čísla dráhy n. Původní doby oběhu planet tvoří Thovtovu geometrickou řadu:

.........................................................P_n = P₁ x 1,618 ^{( n-1)} ...[ dny ].........................................................( 1 )

,kde P₁ je doba oběhu planety Merkur.

.........................................................P₁ =87,97 [ dny ] ...........................................................................( 2 )

Plně obsazená sluneční soustava měla dvanáct základních planet do vzdálenosti 2 miliardy km od Slunce“.

Definice planetárního systému :

Planetární systém se skládá z centrálního tělesa a obíhajících planet. V planetárním systému, doby oběhu planet v závislosti na pořadovém čísle dráhy od centrálního tělesa, tvoří rychle rostoucí Thovtovu geometrickou řadu.

Z principu organizace planetárního systému vyplývají tyto závěry:

A. Podobně jako doby oběhu planet jsou kvantovány i další veličiny:

- Střední vzdálenost planety od slunce : r_n = r₁ x H ^2/3(n-1)

- Oběžná rychlost planety : v_n = v₁ x H ^(-1/3)*(n-1)

- Pohybová energie : E_n = m_n x v₁ ² x H ^(-2/3)*(n-1)

- Moment hybnosti: M_n = m_n x r₁ x v₁ x H ^1/3*(n-1)

Platnost těchto vztahů si může čtenář ověřit výpočtem a porovnat s údaji TAB2.

TAB2 Data o planetách Sluneční soustavy

*Poznámka: Hmotnosti u zmizelých planet jsou zvoleny náhodně.

B. Všechny tyto veličiny, doba oběhu, střední vzdálenost, oběžná rychlost, pohybová energie a moment hybnosti jsou funkčně závislé na n , což je číslo dráhy podle TAB1. Z konzistentnosti dat nutně vyplývá, že původně bylo všech dvanáct drah pro základní planety obsazeno.

C. Princip organizace planet Sluneční soustavy ukazuje na to, že v současné epoše chybí ve sluneční soustavě šest ze dvanácti základních planet.

Na dráze dvě chybí planeta Seshet,

na dráze šest Aztlan,

na dráze sedm Kronos,

na dráze osmé Krios,

na dráze deset Faethon,

a na dráze dvanáct planeta Okeanos.

Tím, že nyní chybí ve Sluneční soustavě polovina základních planet ( převážně sudá čísla ) je potvrzena ta skutečnost, že sluneční soustava v této době prožívá svá střední léta. Kosmologický princip organizace sluneční soustavy potvrzuje platónský metafyzický názor, že vesmír je řízen matematickými pravidly a že člověk díky šťastnému vhledu dokáže tato pravidla poznávat.

ČÁST TŘETÍ

Moji přátelé říkají - “Statistiku - nebrat. Matematiku? Tehdy jsem zrovna chyběl ve škole“. Pro své přátele uvádím proto ještě jeden - historický důkaz.

AZTÉCKÝ KÁMEN ( Piedra del Sol ) je bazaltový disk o průměru 3,6 m a hmotnosti 24 tun. Byl objeven v roce 1790 pod dlažbou hlavního města v Mexico City. Historikové se domnívají, že disk představuje pět civilizačních období na Zemi, ze kterých čtyři období již uplynula a v pátém, posledním období se nachází současná civilizace.

Pokusme se řešit aztécký kámen a jeho symboly jako kryptogram. U tohoto kryptogramu jsme si jisti tím, že zpráva nebude šifrována. Aztécký disk je kruhový a v jeho středu je vytesán v kružnici malý sluneční kotouč s tváří boha slunce Tonatiuha. Dále vidíme na disku pět soustředných mezikruží.

V prvním mezikruží kolem slunce se nacházejí čtyři čtvercové objekty, pátý čtvercový objekt se nachází nahoře v posledním pátém mezikruží. Člověk nemusí být ani astronom a na otázku, co se nachází kolem Slunce, odpovídá automaticky - planety. Pokračujme v řešení kryptogramu s tím, že položíme rovnítko mezi slovy objekt a planeta.

Páté vnější mezikruží tvoří dva hadi, kteří obtáčejí disk, jejich hlavy se setkávají naspodu disku a jejich ocasy drží nahoře zvednutou „PÁTOU PLANETU“. O této planetě nám chce kryptogram něco vypovědět.

Shrňme si to, co jsme dosud zjistili:

“Disk představuje sluneční soustavu se Sluncem a pěti planetami. Zvlášť je zdůrazněna pátá planeta, čtvercový objekt úplně nahoře. Kolem Slunce jsou zobrazeny čtyři planety. Vnitřní planety Merkur a Venuše nahoře, dole vlevo Země a vpravo planeta Mars. Mezi Zemí a Marsem jsou symboly dvou pozemských let ( dvojnásobná doba oběhu Marsu ).“

Na disku jsou použity tři druhy označníků, které mají tvar našeho písmene A, jsou trojdílné a zdůrazňují některá mezikruží. Vnitřní sluneční kotouč je zdůrazněn jedním označníkem, mezikruží druhé a třetí je označeno čtyřmi označníky.

Druhé mezikruží je rozděleno dvojitými paprsky na 20 dílů. Třetí mezikruží je rozděleno jednoduchými paprsky na čtyřicet stejných dílů a dále toto mezikruží tvoří čtyři označníky umístěné po 90 stupních o celkové délce dvanácti dílů. Celkem by toto třetí mezikruží mělo 52 stejných dílů.

Druhé a třetí mezikruží představuje dva časové cykly. U Aztéků je známý 52-letý časový cyklus uctívání nebes. Cyklus o délce 52 dílů se tedy vztahuje k epoše 52 pozemských let.

Čísla 52 i 20 lze dělit čtyřmi, jak na to upozorňují označníky. Dostáváme tím „malou shodu cyklů“, poměr 13 ku 5. Čtyři malé shody pak tvoří “velkou shodu cyklů“ poměr 52 ku 20. Shody vyjadřují synchronicitu v obězích dvou planet, např. setkávání se v perihelu.

Číslo 18993,52 dní, jako součin 52 x 365,26 dní, je aztéckým magickým číslem pro velkou shodu.

Můžeme toto magické číslo podělit číslem 20 z druhého mezikruží a dostáváme tím dobu oběhu dotyčné planety. Výpočet určuje pro tuto planetu dobu oběhu P = 949,7 dne. Porovnáním údajů z TAB1 zjišťujeme, že se jedná o planetu na dráze n = 6 , s názvem AZTLAN , která již neexistuje a která měla původní dobu oběhu P₆ = 975,5 dne.

"Aztécký Sluneční kámen tedy pojednává o bývalé páté viditelné planetě AZTLAN. Vyřešením kryptogramu dodávám svým přátelům závěrečný důkaz o skutečné existenci jedné ze zmizelých planet".

Děkuji všem svým čtenářům za pozornost.

Copyright © 2004 by Rostislav Bičan. All rights reserved.

E-mail: BicanR@seznam.cz

Konec*****